Co je to agility

Jak již bylo psáno, je to už hodně dávno, co se na naší matičce Zemi poprvé objevil tvor, kterému my dnes říkáme pes. Žil si spokojeně v lesích, proháněl se po loukách a svůj volný čas trávil hrou se svými druhy. Pak se jednoho dne stalo, že se pes na svých toulkách setkal s živočichem dosud neznámým. Ten přišel bůhví odkud a začal společně se psy obývat lesy, prohánět se po loukách a hrát si se svými psími druhy. Po dlouhá léta potom trvalo přátelství psa a onoho neznámého stvoření, které se samo nazvalo člověkem. Jenže všechno krásné jednou skončí, a tak skončila i éra rovnocenného vztahu těchto dvou nerozlučných přátel. Lidé se vydali po stezce, která zůstala psům nedosažitelná. Člověk ale na své cestě často zapomínal na svého věrného druha - psa. Někde hluboko v něm ovšem zůstaly vzpomínky na doby dávno minulé, kdy chvíle štěstí byly vždy spojeny s jeho nejlepším přítelem, jehož jméno není ani třeba vyslovovat. Dnes pes doprovází člověka na jeho toulkách prašnými ulicemi velkoměst. Společné hry a radostné dovádění kamsi zmizelo... ... i když ... onen tvor, zvaný odborně homo sapiens, má ve svých řadách jistý poddruh homo sapiens kynologicus agiliticus, který je význačný svou symbiózou s výše jmenovaným psem. Tyto dva živočišné druhy provozují již známý zastaralý způsob života. Spokojeně si žijí ve společných obydlích, prohánějí se po loukách a veškerý svůj volný čas tráví vzájemnou hrou. Tomuto podivnému životnímu stylu se říká AGILITY.

Agility je naprosto jedinečná a osvobozující záležitost. Člověk a pes opět zažívají ty krásné pocity, které jsou jim při běžném způsobu života upírány.

V čem tedy spočívá kouzlo onoho agility? Přibližně jednou do týdne se symbionti člověk - pes scházejí na místech zvaných cvičiště, kde se snaží zjistit, co všechno společně dokážou. Tento pár tvoří tzv. TÝM, který se snaží zdolávat nejrůznější kombinace všemožných překážek tak, aby byl pokud možno lepší, než všichni ostatní. Vše se odehrává na ohraničeném prostoru o velikosti 20 x 40 metrů, kterému se říká parkur. Na něm jsou rozmístěny překážky, jež jsou týmem překonávány. Aby toto mohlo proběhnout bez újmy na cti a na zdraví, musí tým nejdříve projít řádnou přípravou pod vedením zkušenějšího agiliťáka. Ta spočívá ve vypracování techniky pohybu na parkuru. Tento problém ale obvykle řeší jen dvounohý symbiont, neboť ten mívá často velké potíže s koordinací pohybů své tělesné schránky.

Pojďme ale po pořádku. Nejprve je třeba přemluvit onoho menšího čtyřnohého občana ke spolupráci. Provádí se to obvykle pomocí párků nebo balónků. Když je kontakt navázán a spolupráce započata, může se tým vydat na parkur.

Zde se setkává s nepřeberným množstvím terénních nerovností, nazývaných překážky. Dvounohý symbiont obvykle nabádá čtyřnohého k akci označované jako překonání oné překážky. Čtyřnohý tak po zralé úvaze učiní nebo taky ne. Úspěšnost dvounohého je ovlivněna mnoha faktory. Některé, jako například uleželost párků nebo vhodná barva balónku, se dají ovlivnit, ale mnohé jsou zcela nepředvídatelné. Pravděpodobnost správného překonání té správné překážky exponenciálně stoupá s časem věnovaným tréninku.

Pod pojmem “správné překonání překážky” se rozumí to, když čtyřnohý na pokyn dvounohého vykoná pohyb, který se v dané situaci předpokládá. U překážek skokových, jak již název napovídá, se jedná o pohyb označovaný jako skok. Tím je řečeno vše. Pes přeskočí překážku a dvounohá osoba ji oběhne. Někdy je možno vidět, jak lidští vůdci chtějí také onen předmět překonat, ale jiným způsobem. Například tzv. zakopnutím. Mezi “skokovky” patří mimo ty obyčejné s laťkou, která je určena k přeskočení, i skok daleký a proskoková pneumatika neboli kruh. Jiným typem objektů objevujících se na parkuru jsou takzvané zónovky. Tyto jsou pojmenovány podle určitých zón, které na sobě mají. Zóny se vyskytují vždy na začátku a na konci překážky, kde plní funkci jakéhosi zdržovadla. Na zónu musí pes vždy alespoň jednou packou šlápnout. Dvounozí tvrdí, že jsou tam kvůli bezpečnosti čtyřnohých, ale ti zase naopak tvrdí, že je to proto, aby je jejich partneři mohli doběhnout a případně se trochu vydýchat. Bývají totiž většinou o poznání pomalejší. Mezi zónovky patří houpačka, která je psům záviděna zejména mladými psovody, áčko neboli šikmá stěna a kladina. Na poslední dvě jmenované si už člověk takový zálusk nedělá, protože dobře ví, že by je sám tak lehce nepřekonal. I když i zde se najdou výjimky. Někteří psovodi překonávají i tyto překážky způsobem sobě vlastním. Třeba udeřením se do hlavy atd. No a posledním typem toho něčeho, co na parkuru můžeme potkat, jsou “překážky probíhací”. Ty jsou zase velmi oblíbené chlupatějšími členy týmů. Patří mezi ně tunely, což jsou vyhledávaná místa zejména při špatném počasí, jelikož v nich neprší, a pak je to slalom. Na slalomu si psi vypracovávají nejrůznější techniky. Velmi efektivní je tzv.postupné překonávání, kdy hlava psa je už na konci a tělo postupně dochází za ní. Tuto metodu praktikují zejména čtyřnozí s velkými a dlouhými tělními schránkami.

Nicméně pokud mezi oběma symbionty dojde k dohodě a vyříkání si všech neshod, může být pohled na jejich ladný pohyb po parkuru skutečně nezapomenutelným zážitkem.

Prakticky každý člověk, který se se svým psem rozhodne žít ve stylu AGILITY, je obohacen o něco, co nejde slovy ani popsat.